EPO Trail Maniacs Slapy – blíž už se k trailu v okolí Prahy nedostanete

EPO Trail maniacs je závod, jak šitý na míru trailovým maniakům. Maximum lesních cestiček, luk, strmých srázů a naopak minimum asfaltu – přesně to, co si každý trailař přeje. Nicméně pojďme si to zaběhnout pěkně od začátku.

Závod je určen skoro pro každého, neboť je na výběr ze tří délek – 61, 47 a 33 km. Už dříve jsem se rozhodl pro zlatou střední trasu, jelikož tu nejdelší jsem už jednou absolvoval. Počasí nám přálo. Jen co jsme odstartovali, začalo svítit sluníčko. Vedoucí skupinka se vykrystalizovala už po necelých 3 km a byli jsme v ní celkem 4.

Organizátoři umístili na trať celkem 2 prémie – jednu vrchařskou a druhou rychlostní. Ta první byla na asi 6. km a přestože byla takhle na začátku, kdy jsem měl ještě spoustu síly, tak jsem se o nic nepokoušel, a raději je šetřil na zbytek trati. Závěr prémie nás po točitém schodišti zavedl až na rozhlednu Veselý Vrch, odkud byl nádherný výhled, ale jelikož při závodech nefotím (viď Ivo :-P), tak nemám žádný důkaz 😀

Cestou z rozhledny se mi pěkně zamotala hlava, dole na občerstvovačce jsem si dal jenom kolu a pokračoval dál. Naše vedoucí skupinka se trochu roztrhala, ale pořád jsme na sebe viděli. Kluci to vepředu trochu hnali, tak jsem je zatím nechal být a držel si je na dostřel. Dál se běželo přes les, po spadaném listí, sluneční paprsky prosvítaly přes stromy až na zem,… no co vám budu povídat, lepší program jsem si na sobotu nemohl vybrat.

Po pár kilometrech jsem se k vedoucímu duu připojil i já a pokračovali jsme ve třech. Tempo se zase o něco zvýšilo, a tak jsme na další checkpoint – rozhlednu Besedná – dorazili ve dvou. Nicméně nám byli kluci v patách, a když jsme sbíhali po schodech dolů, oni se škrábali nahoru.

Dalších pár kilometrů jsme pokračovali jenom s Tomášem. Prohodili jsme pár slov a než jsme se stačili rozkoukat, tak tu byla další občerstovačka. Přestože tam toho bylo na výběr spoustu, uchýlil jsem se ke kole a špetce soli, poděkoval jsem a pokračoval přes most dál. Hned za mostem následovalo nenápadné stoupání s výhledem na Slapskou přehradu. Jeden z důvodů, proč mám raději trailové závody než silniční – tady je prostě na co se dívat!

Mezitím mi Tomáš zmizel z dohledu, já věděl, že nebude lehký (pokud nemožný) ho dohnat a zároveň si udržet průbězné druhé místo. Pokračoval jsem sám a míjel závodníky z dlouhé tratě. Byla na nich vidět únava, ale pořád běželi, žádná chůze.

Lesní cesta se změnila v úzkou cestičku podél přehrady a chvíli jsem si myslel, že jsem zabloudil. Ne, že by to u mě byl nějaký problém, na každém závodě jsem zatím bloudil, ale značení tam bylo, takže jsem šel asi správně. Potok po pravici avizoval slíbený brod. Trochu jsem se osvěžil a pokračoval dál. Ještě pár kilometrů po přebrodění jsem cítíl těžké nohy – vodou nasáknuté boty nic moc :-D.

Tak moc jsem se kochal, až jsem minul strmou odbočku do kopce. Když jsem po nějakých 500 m neviděl žádné značení, bylo mi jasné, že běžím špatně. Otočil jsem a už z dálky jsem viděl, kde jsem to pokazil. Tohle k závodům v přírodě patří, je to trochu i orientační závod.

Druhou (rychlostní) prémii jsem stejně jako tu první vynechal. Za ní následovala občerstvovačka, kde jsem si dal nealko pivo, jelikož jsem potřeboval něco hořkého, kousek banánu a moc se nezdržoval. Nevím, jestli to bylo tou kombinací, ale po pár kilometrech jsem dostal křeče do žaludku.

Pár kilometrů jsem se trápil a netušil, co s tím. Věděl jsem, že jestli se nedám rychle dohromady, tak za mnou ucítím dalšího závodníka. Trápil jsem se dál a zhruba 9 km před cílem v nejhezčí a nejtechničtější pasáži závodu jsem ho měl za sebou. Nechtěl jsem ho zdržovat, a tak jsem ho pustil před sebe. Chtěl jsem se ho držet, protože nohy nebyly problém, ale žaludek to nedovolil.

Ve chvíli, kdy jsem předbíhal holčinu, která byla na průběžném 2. místě na dlouhé trati, tak se mě ptala jestli nemám vodu navíc. Dal jsem jí napít zbytku co jsem měl a popřál, ať to ještě vydrží, že už tam skoro je.

S obavami jsem se díval za sebe, jestli mi někdo nechce vzít 3. flek. Naštěstí ne. Následovalo posledních pár kilometrů po lesní cestě, pak odbočka na most a 500 m do cíle. Po 47 km, nastoupaných 1894 m a čase 4:25:35 jsem byl na místě, odkud jsem ráno vybíhal.

 

Pár poznatků o závodu:

  • Primárně pro trailové nadšence
  • Pokud se nechcete zašpinit nebo namočit, tak tohle není pro vás
  • Je hrozně jednoduché se ztratit, ale když se ztratíte, tak vám to vlastně ani nevadí 🙂
  • Z několika délek tratí si vybere naprosto každý (od profíka až po hobbíka)
  • Jeden ze spousty závodů, na který se určitě vrátím 😉
  • Ještě nevíte, jestli to zkusit, tak co trocha motivace 😛

A ještě motivační video Trail Maniacs Slapy na závěr:

Závod v mapě a číslech:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.