Krkonošská padesátka Kilpi aneb skyrunning po česku

Do Krkonoš se vracím rád, nádherná příroda, spousta běžeckých tras, ale především tam jsou KOPEČKY. Letos to už byl 3. rok, co jsem se na trať postavil. Nevím proč, ale pokaždé když přijedu do Špindlu jen tak na víkend, tak je tam hnusně, ale když tam mám běžet závod, objeví se sluníčko – ne že by mi to nevyhovovalo, ale je to zvláštní 🙂 .

S Ivou jsme vyrazili už v pátek po práci, původně jela jenom jako podpora, ale cestou v autě se mě zeptala „a proč to vlastně něběžím taky„? Tím mě naprosto rozsekala a hned se na mobilu začala registrovat – bohužel byly v tu dobu registrace už zavřené. Po cestě jsme se stavili ještě na večeři sestavenou čistě z těstovin a pokračovali až do Špindlu. Páteční program na večer byl opravdu divoký, už ve 22:00 jsme chrněli 😀

Vstali jsme celkem brzy a ani jeden z nás nevypadal na to, že by se mu chtělo jít běhat po kopečkách, natož k tomu ještě závodit. Vyšli jsme ale z pokoje a zjistili, že venku krásně svítí sluníčko. To nám dodalo trochu energie a hned to bylo lepší. Já jsem si vyzvedl číslo a Iva se šla zkusit ještě přihlásit na kratší trať (23 km). Vyšlo to, byla zaregistrovaná na svůj první trailový závod! (Více se dozvíte brzy už přímo od ní)

Připravili jsme si batohy, udělali si společnou fotku a šli se postavit na start. Vybíhalo se ze Svaťáku (pokud se trochu ztrácíte v Krkonoších, mrkněte rovnou dolů na Stravu a můžete jet prstem po mapě 😉 a první pasáž směřovala po modré sjezdovce vzhůru do lesů. Jakmile se odstartovalo, tak do první lajny, jako když střelí. Z předchozích let jsem věděl, že už tady se musím držet hlavní skupinky, aby se mi neztratila z dosahu. Na to, že prvních pár set metrů bylo celkem prudké stoupání, tak jsme všichni běželi, jako by tam žádný nebylo. Došlo mi, že dneska to bude rychlé tempo po celou dobu závodu.

Ze sjezdovky se nakonec stal les, ale stoupání pokračovalo až na Přední Planinu. Letos to tudy vedlo poprvé a doufám, že příští rok zase (jo, nenechám si to ujít). Díky krásnému počasí se dalo pěkně kochat. Pokračovali jsme krkonošskou magistrálou až ke Stohu. A tam to bylo skvělý – úplně nejlepší seběh klikatícími se serpentinami. Jakmile se to trochu narovnalo, pokračovalo se Stohem (černá sjezdovka) dolů – naštěstí jsem měl hůlky, takže jsem stehnům trochu odlehčil, ale i tak jsem je dole pekelně cítil. Za potokem byla občerstvovačka, kde mi řekli, že jsem asi 8.. To nic moc neznamenalo, protože tam byli ještě kluci, kteří běželi kratší trať a mohli si tím pádem dovolit i drsnější tempo než já.

Na další občerstvovačce se trať už rozdělila a já se dozvěděl, že jsem průběžně 3.. Tohle mě potěšilo, ale zároveň trochu vyděsilo. Je to ta chvíle, kdy si člověk říká, tak a teď to už jen udržet! Líp se to řekne než udělá.

Dál jsme běželi kolem Železného Vrchu, cestou k Boudě Bílé Labe to bylo z kopce, takže jsem prodloužil krok a mazal to dolu co to šlo. Překvapilo, mě kolik tam bylo turistů a sem tam i fandili 🙂

Když jsem se dostal na Davidovy Boudy, tak mě nikdo pořád nepředběhl a ani jsem nikoho za sebou ještě neviděl. Rychle se trochu osvěžit a jde se dál, vypadá to pořád dobře. Cesta se začala trochu svažovat, takže jsem si zase mohl odfrknout a nechat trochu práce taky odvést gravitaci. Za Medvědím potokem (na 35. km) byla další občerstvovačka, trochu jsem se tam zdržel, čekali tam rodiče :-D, nejen, že jsem byl zmatenej kudy dál, ale hned za ní jsem hodil tlamu, další klučina co mě v tu chvíli doběhl mě posbíral, já mu poděkoval a oba jsme pelášili dál. Fajn, takže už jsem 4..

Následovala sjezdovka na Medvědín – od tohodle závodu nemám rád Mědvědín 😀 😀 Bylo to nekonečný, já netušil co mám dělat, jako kdybych měl dřevěný nohy, .. prostě to nešlo. Tempo jsem měl 14 min na km. Někde v půlce, kde mě předešel (nepředběhl) další závodník (rázem 5.), byla skupinka fanoušků, dali mi napít vody a piva – přesně to jsem potřeboval – něco hořkého. Posledních pár metrů na vrchol a pokračovali jsme dolů na Horní Mísečky.

Žaludek odmítá spolupracovat, nemůžu do sebe pořádně dostat žádný gel. Trať se dál svažuje dolů lesní cestou a já už toho mám plný kecky, tempo jde dolů. Do Špindlu mě předběhne ještě jeden závodník a snaží se mě podpořit, že prý už jen kousek. Já vím, že jo, ale už to prostě nejde.

Konečně jsem se dostal na doslech cíle, vím přesně, kde jsem, slyším i hudbu, ale směrovka mě vede jinudy než chci! Stoupám ještě s jedním týpkem pod lanovkou na Hromovku, oba víme, že už musíme zabočit doprava, ale směrovka nikde. Jsme nervózní, unavení a nevíme, jak dál. Rozhodneme se vrátit o trochu zpět, je tam cesta, která vede správným směrem. Vyšlo to, po několika stech metrech vykukuje šipka. Kopec který jsme ráno vybíhali, jsme teď po 50 km v nohou a 2500 m převýšení konečně sbíhali. Můj plán dokončit to pod 5 hodin nevyšel, ale s časem 5:13:21, celkovým 7. a v kategorii 2. místem jsem neskutečně šťastný a nutno dodat, že i unavený.

A proč se příští rok do Krkonoš na Kilpi Trail Running Cup vrátím?

  • Nádherná příroda
  • Jeden z mála skyrunningových závodů v ČR
  • Suprově zorganizovaný závod (trasa, občerstvovačky, atd.)
  • Chci si už konečně doběhnout pro 1. místo v kategorii 😛

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.