Ironman 70.3 v Zell am See

Od chvíle, co jsem začal s triatlonem, jsem se chtěl účastnit závodů série Ironman. Pro triatlonisty je to velmi dobře známá značka a ruku na srdce, kdo by nechtěl, aby o něm mluvili jako o „železném muži„. Bohužel nebo možná naštěstí tohle byla jen poloviční verze, Ironmna 70.3Mám tu kliku, že společnost na podobně šílených závodech mi dělá Jakub, se kterým jsme se do triatlonu pustili v zásadě ve stejnou chvíli.

Závodní horečka začala již v sobotu při vyzvedávání startovního balíčku. Poté jsme šli omrknout plaveckou část (z té mám vždy největší obavy) a opět nás překvapila ta vzdálenost od břehu k bójce, která se má obeplout  (950m tam a stejně zpátky). Přestože se plave v horském jezeře, tak voda byla relativně teplá a dalo by se v ní koupat i bez neoprenu. Poslední plavecký trénink jsme si rozmysleli, šli si uložit kolo a ostatní věci do depa. S klidným svědomím můžu říct, že takhle velké depo jsem ještě na závodech neviděl, není se co divit, přihlášeno bylo kolem 2 000 závodníků, a to už je prosím celkem dost :-).

Pečlivě jsme sledovali předpověď, protože počasí nemělo být nic moc a fakt je ten, že v noci lilo jako z konve, ale s tím člověk stejně nic neudělá, tak jsme šli spát.

Nastalo ráno dne D, takhle natěšený jsem už dlouho nebyl. Nervozitu vystřídala euforie, že se jde zase závodit (taky to tak máte, těšíte se na závod?). Cestou do depa se vyjasnilo a to znamenalo, že odpoledne bude vedro. V depu jsme po nočním lijáku namazali řetězy, nafoukli duše, ujistili se že máme ve správných taškách vybavení tak, jak jde za sebou (#swimbikerun) a šli se soukat do neoprenu.

Sluníčko pálilo a ty černý neopreny tomu moc nepomáhaly. Jen co jsme se do nich nasoukali, tak už jsme byli zpocený a rázem se z disciplíny, kterou moc nemusím, stalo něco, na co jsem se opravdu těšil. Do startu nám zbývalo asi 5 min, a tak jsme se přemístili blíže k vodě.

Swim

Start byl takzvaný „rolling start“ což znamená, že závodníky pouští do vody postupně ve 2 sekundových intervalech. Zažil jsem to poprvé a musím říct, že je to podstatně lepší než ten hromadný, kdy doslova plaveme jeden přes druhého. Už jsem byl skoro na řadě, popřáli jsme si s Kubou hodně štěstí a už mě startér hnal do vody. S radostí jsem tam skočil a šlo se na to. Voda byla tak čistá, že ještě několik desítek metrů od břehu bylo vidět na dno. Prvních 600 metrů je vždy nejtěžších, než se člověk dostane do svého tempa, pak už to je víceméně rutina. Čas od času nádech dopředu, abych srovnal směr a toť vše. Sem tam schytám nějakou tu ránu a případně pošimrám někoho před sebou na chodidlech 🙂 . V jednu chvíli, když jsem se nadechoval na levou stranu, tak jsem uviděl Kubu, jak se taky zrovna nadechuje – po závodě jsme se nad tím oba zasmáli. Opět začalo být vidět na dno, a to byl signál, že jsem se blížil ke konci plavecké části. U výlezu z vody byly schody, ale naštěstí tam byli dobrovolníci, co pomáhali potácejícím se závodníkům, včetně mně, z vody ven.

Snažil jsem se zorientovat, motala se mi hlava, uvědomil jsem si, že si už musím rozepnout neopren. Přiběhl jsem si pro tašku na kolo a pokračoval do stanu, kde jsem po nějaké době ze sebe ten neopren přece jen sundal (ještě na to nemám ten správný grif :-)), obul si tretry, vzal číslo, výživu, helmu, brýle a běžel ke kolu. Naštěstí jsem si dobře zapamatoval, kde jsem ho „zaparkoval“, popadl jsem ho a běžel s ním k východu z depa. Přišla čára, za kterou už bylo povoleno na kolo naskočit, za první zatáčkou jsem narazil na naše fandící holky, které byly celý závod naprosto famózní a já bych jim chtěl oběma poděkovat ;-).

Bike

Prvních několik kilometrů bylo víceméně z kopce, tak to pěkně ubíhalo. Okolní vesnice byly plné fantastických fanoušků. Bylo jim jedno komu fandí, prostě fandili všem. Přišla poslední levotočivá zatáčka a začalo stoupání, které měřilo asi 12 km, z toho poslední 2 km měly stoupání asi 12%. V kopcích jsem jako doma, takže jsem se vrhl na předjíždění. Poslední 2 km to bylo peklo, stehna začaly pálit, došly převody, a tak se nedalo dělat nic jiného, než se do toho postavit a dupat co to šlo. Někteří na tom byli tak špatně, že z kola slezli, nedovedu si dost dobře představit, jak to v tom kopci zase rozjeli.

Ale to není podstatné, vzkaz na silnici byl jasný, už jen posledních 500 m (DNF is not an option) na vrchol a nejtěžší, ale přitom nejhezčí část cyklistiky bude za mnou. Ještě víc jsem se kousl a byl nahoře. Takové výhledy během sjezdu jsem už dlouho nezažil, příroda, hory kolem a perfektní serpentiny, prostě paráda. Po vydařeném sjezdu (nespadl jsem a předjeli mě asi jen 3 závodníci) přišla relativně rovinatá pasáž, která nás dovedla až do Zell am See, které jsme jen projeli a pokračovali kousek za.

Na poslední občerstvovačce jsem si už nic nebral a zkusil do toho ještě šlápnout a dostihnout Kubu, který mi v plavecké části dal na frak. Nepodařilo se. Pravotočivá zatáčka, posledních 700 m a čára, před kterou se musí sesednout.

Už jste si někdy (vy, co neděláte triatlon) zkusili zajet 90 km na kole ve vysokém tempu, a pak z kola sesednout a zkusit běžet? Jestli ne, tak to doporučuji, dost blbě se ta aktivita popisuje, ale běh to není 🙂 . Kolo jsem opět zaparkoval na stojan pod číslo 978, dobelhal se pro běžecké věci, přezul se a šlo se na to.

Run

Běžecká část je moje nejoblíbenější. Z ultramaratonů jsem zvyklý běhat unavený, takže je to pro mě lehčí než pro většinu ostatních závodníků nebo si to aspoň myslím. Vyběhl jsem z depa a dostal se na promenádu kolem jezera a jako první metu jsem si dal, že musím dohnat Kubu. Kupodivu už relativně brzy se mi stehna uvolnily a já mohl nastavit takové tempo, abych běžel pohodlně, ale rychle (4:35/km). Celkem se běžela dvě kola, která nás provedla jak centrem města, tak po promenádě kolem jezera. Někde v polovině prvního kola jsem Kubu dostihl a nabídl mu, že ho potáhnu – nechtěl, prý bych to utavil 🙂. Tak jsme se rozloučili a běžel jsem dál. Občerstvovačky byly výborně zásobené, dal jsem si kolu, vodu, vzal si kelímek s ledovou tříští a pokračoval v dalším předbíhání – užíval jsem si to. Jen co jsem se pustil do druhého kola, tak kolem mě doslova prosvištěl první muž celkového pořadí – bylo fascinující vidět jeho běžecký styl, ta lehkost a nenucenost pohybu, tak nějak bych chtěl jednou běhat 🙂 . Kilometry ubíhaly a já se pomalu, ale jistě přibližoval k cíli. Ve chvíli, co jsem zahnul poslední zatáčkou na cílovou rovinku mi došlo, že právě dokončuji svůj první 1/2 Ironman v Zell am See. Posledních pár desítek metrů před cílovou branou jsem měl neskutečnou radost, že běžím po Ironman koberci. Cílovou pásku jsem protnul v čase 05:05:30.

Pár čísel pro zajímavost:

Finální čas: 05:05:30
Plavání: 00:34:23
Kolo: 02:46:59
Běh: 01:35:26
Umístění celkově: 164
Umístění v kategorii: 27

Přehledy ze Strava:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.